Během ke psí radosti

Až pojedete toto nebo příští léto na dovolenou, a ať už z jakýchkoliv důvodů zůstanete ve své rodné zemi, určitě zavítáte do naší stověžaté matičky Prahy. I když tento problém se vlastně netýká jen našeho hlavního města, ale i každého jiného.A až se pustíte do pozorování života kolem sebe, bude se vám zdát, že na každého homo českého připadají dva pejsci nejrůznějších ras, barev a velikostí. I v tomto odvětví kráčíme směle nejen do Evropy ale do celého světa. A tak si klidně přiznejme, že v našem životě tvoří psí mazlíčkové zvláštní kapitolu. A to je fakt, který mnohdy neočekávaně zasahuje do života všech vrstev obyvatel, bez rozdílu na sociální postavení, víru či politickou příslušnost. Nejvíce však může zasáhnou prostého turistu. S hlavou zakloněnou do nebe, aby dohlédl do nebe směřujících historických monumentů, nebo s novinami rozevřenými před nosem lačnícím po nových zprávách, prochází se člověk po ulicích, chodnících a schodištích. Avšak dříve nebo později je nucen sestoupit z oblak a zprávy z domova a ze světa odložit na později a držet se při zemi. Neboť pád, byť obrazný, může být nepříjemný.

U nás jsme ještě v poevropštění nepokročili zase až tak daleko, abychom s sebou svého čtyřnohého životního souputníka mohli vzít úplně všude. Ale v takové Francii je jim dovoleno vstoupit kamkoli kromě kasina v Monte Carlu a Louvru v Paříži. Místem výskytu čtyřnožců je, až na vzácné výjimky, spořádaná rodina. A v té naopak není dovoleno vybíhat ven bez dozoru a volně se vydovádět v přírodě jak je psímu charakteru tolik blízké. Výsledkem piplavé výchovy je pak pes- měšťák, obrněný skořápkou netečnosti proti neustálé přítomnosti lidí, kterou s úspěchem používají obyvatelé přelidněných aglomerací. Pes – měšťák je nad věcí. Jeho chování je často namyšlené a povýšené. Jen si zkuste zamlaskat na kolemjdoucího roztomilého pejska! Ani si vás nevšimne, natož aby přátelsky vycenil zoubky a zavrtěl ocáskem. Jen ho zkuste pohladit, neobdaří vás vděčným psím pohledem, natož aby nastavil pac!

V jednom našem deníku jsem před lety četla, že vyznavači kondičního běhu neboli joggingu se stávají častým terčem volně pobíhajících psů, jejichž majitelé se opodál potměšile usmívají. Takové psí stvoření se na rovněž volně pobíhajícího běžce zavěsí a důsledně se stará buď o neplánované zvýšení obvyklého tempa, anebo o vzorkování spodní části sportovní soupravy. Autor článku pak v závěru navrhuje několik řešení, jež by mohly tuto problematiku vyřešit. Pokrok uhání kroky mílovými a proto by se v dnešním tisku takový článek uveřejnit nemohl, a to z prostého nedostatku podobných zkušeností. Dnešní pes se totiž na takového běžce dívá se shovívavým úsměvem světáka, kterého už prostě nemůže nic překvapit. Je přece vychován ve spořádané rodině a pojem přirozeného běhu přenechává svým nekulturním předkům nebo nerozvážnému mládí, jak jsem si ověřila na vlastní kůži.

Když jsem provozovala také takový běh jako autor zmíněného článku, objevil se pejsek. Na obojku psí známku- tedy žádný hlupák. Vida homo běžícího, jal se napodobovat to, co viděl u bytosti větší, jako to dělají i lidská mláďata. Radostně se za mnou pustil. Vůbec se nechtěl starat o zvýšení frekvence mých kroků ani o vzorkování ponožek. Šlo mu zjevně o radost z pohybu. Avšak jeho majitel, bezradný, protože náhle opuštěný, pocity psa – pubescenta nepochopil.Způsobem zjevně starostlivým( zřejmě v obavě o tlapky svého miláčka), který záhy přerostl v čiré zoufalství, volal na psí mládě pokyny nabádající k návratu. Leč marně. Pejsek pro nově objevenou životní radost nereagoval. Zřejmě mu chyběl pocit zodpovědnosti, protože na starosti svého majitele vůbec nebral zřetel a pádil dál. Na rozdíl od muže středních let, který nedobrovolně zaujal pozici běžícího občana se smyslem pro sípavý běh. A tak jsem nejdříve oddechovala já, v závěsu skotačil psí puberťák a za ním s poněkud větším odstupem supěl jeho právní zástupce. A nejen to. On i křičel. Mé jméno samozřejmě neznal, tudíž používal jméno psí, ke kterému se jeho majitel zjevně nehlásil. Svorně jsme tak oběhli jeden okruh v délce necelého kilometru. Tehdy majitel konečně pochopil, že běhám dokola, a v příštím kole si na svého miláčka počkal. Já jsem pokračovala dál s pocitem, že jsem alespoň jednomu pejskovi dala nahlédnout do dosud nepoznané sféry pohybu. Po čtvrtém okruhu jsem se zastavila a pomalou chůzí odcházela z místa činu. V prostorách hlavního vchodu objektu jsem ucítila pohled z boku. Patřil vyčerpanému majiteli. Malý psík v jeho náruči na mě radostně vrtěl ocáskem. Bylo mi ho vlastně líto, když jsem si představila, jaký převýchovný proces ho čeká, aby se stal spořádaným psem v mezích uznávaných norem psího chování. A tak se přimlouvám za odpuštění pro všechna rozpustilá psiska, která jsme ještě nestihli převychovat. Odpusťme jim touhu napodobovat úkony svého vzoru a dejme si v parku kolečko s tímto milým přívěsem. I já mám pár takových ničemů doma.

Blanka Filipová

1. 12. 2006 | admin | Příspěvky a články


Komentuj také







Email nebude publikován.

 

Tyto stránky jsou určeny těm, kteří neodvrátí hlavu od utrpení a strádání opuštěných a týraných zvířat a snaží se věnovat své síly a často nemalé prostředky na pomoc ostatním živým bytostem.